Vzděláváme své děti doma oboustranně dobrovolně. Přesto jsem v posledních dnech a týdnech pokaždé, když jsem odložila šálek od dopité ranní kávy a pronesla “Jdeme na to!”, slyšla v odezvu divoké “Nééé!” To je něco, co nikomu na náladě nepřidá. A tak se naše každodenní spolustudium proměnilo v neustálý souboj.

Mluvili jsme o tom s manželem dnes a denně, zkoušeli možné i nemožné – nic se nezměnilo. Až manžela napadlo, že si dcerky musely vytvořit negativní kotvu. A mně vše zapadlo do sebe: Opakovaně se stalo, že když jsem za dcerkami přišla do pokojíčku, že začínáme, byly zabrané do svého kreslení či jiného tvoření a neměly je dokončené, načež na mou výzvu “Jdeme na to!” zareagovaly silným protestem. (Ruku na srdce: kdo z nás dokáže v momentě, kdy svou plnou pozornost věnuje své zálibě, na vyrušení zareagovat klidným “Potřebuji ještě čtvrt hodiny času, prosím.” namísto vzteklého “Dej mi pokoj!”?) Stačilo několik rán po sobě se stejným scénářem a silná negativní kotva spojená s mým příchodem do dětského pokojíčku byla na světě.