Pamatujete si také ze školy (každoroční) pěstování řeřichy na vatě ve skořápkách od vajíček? Bývala to oblíbená jarní dekorace (učitelek výtvarné výchovy). Co si již nepamatuji je, zda se vzrostlá řeřicha dostala též z okenního parapetu na naše talíře? Rozhodla jsem se toto opomenutí napravit a otestovat na vlastní chuťové buňky, zda je řeřicha opravdu “hořká”, jak se říkávalo, či “křehká a svěže jemně pikantní”, jak se píše na těch internetech.

Bylinka pro začátečníky

Pro naše první domškolácké pěstitelské pokusy neexistuje lepší volba než tato nenáročná bylinka plná vitamínů. Žádné shánění nedostupných semen či sazenic, žádná speciální zemina, hnojivo ani jiná péče. Semínka jsem koupila v nejbližším supermarketu, z kredence jsem vytáhla talířek s vyšším okrajem, vatu jsem vylovila z hloubi koupelnové skříňky a voda tekla po otočení vodovodním kohoutkem.

Řeřicha na talíři

Děti byly nadšené. “Co že to jdeme dělat? Set řeřichu? Co to je? Jak se to dělá? A můžu takýýý???” Dno talířku jsme společně pokryly vrstvou vaty, navlhčily a pak posypaly obsahem pytlíku s obrázkem jasně zelených minirostlinek. A napjatě jsme čekaly, co bude.

Nemusely jsme čekat dlouho, řeřicha roste doslova před očima. Již druhý den vykoukly maličké klíčky. Třetí den se řeřicha začala zelenat. Čtvrtý den bylo zřetelné naklánění rostlinek za sluncem. Šestý den jsme na řeřichu vytáhly nůžky a vychutnaly jsme si ji! A dříve, než letěla použitá vata do odpadkového koše, prohlédly jsme si se zájmem ještě spleť kořínků prorostlých naskrz.

Čerstvě ustřižená, tepelně neupravená řeřicha chutná skvěle na chlebu, vařených bramborách i v polévce; všude tam, kde si obvykle dáváte petrželku či pažitku. Naše děti bavilo především její pěstování a pozorování růstu, nás dospělé nadchla chuťově. Již se nám prastarý talířek znovu zelená. A řeřicha je tímto dnem v naší rodině rehabilitována.