Když se starší dcerka začala zajímat o písmenka, využila jsem jejího nadšení pro omalovánky a odstartovala jsem období ručně kreslených omalovánek doprovázených písmenky. Po nich přišly na řadu pokusy o čtení. Sáhli jsme nejprve po knížkách plných velkých písmen a krátkých slov, tedy moderní genetické metodě. Ať se však dcerka snažila sebevíc, čtení jí nenaskakovalo, zato knížky zanedlouho uměla slovo od slova nazpaměť.

Do 1. školního roku jsme tedy vstoupili již ve fázi znalosti jednotlivých písmenek abecedy, avšak dosud bez schopnosti je spojovat do slabik a slov. Moje kroky tak směřovaly do knihkupectví pro klasický slabikář. Vybrala jsem Slabikář Jiřího Žáčka, který mne zaujal jak ilustracemi Heleny Zmatlíkové, tak – pro mne na první pohled logickým – vystavěním. A jak naše předchozí pokusy s genetickou metodou čtení nezabraly, spojování písmen do slabik zafungovalo a dcerka začala číst – nejprve slabiky, postupně i kratší slova.

Až zpětně jsem na přelomu podzimu a zimy náhodně zjistila, že genetická metoda není pro dysfatické děti vhodná. Ony jednoduše neslyší hlásky ve slovech, což je základním předpokladem pro úspěch při učení genetickou metodou. Není to jejich vina, nesmíme je kvůli tomu onálepkovat jako hloupé! Potřebují klasickou metodu slabik a spoustu opakování.

Ke klasickému slabikáři přibíráme aktuálně na pomoc i moderní studijní aplikaci Anki, pár slov o ní naleznete též zakrátko zde na blogu.

“Opakování je matkou dovednosti.” Tony Robbins