“… hraniční hodnoty… podezření na autismus!” Slova z úst speciální pedagožky na nás před třemi roky padala jako lavina kamení.

Ano, věděli jsme, že naše prvorozená dcerka není úplně standardní dítko – od svého 3/4 roku si vytvářela vlastní řeč, které nikdo jiný nerozuměl, a v posledních měsících žila čím dál tím více ve svém vlastním světě, kam za ní nikdo jiný nemohl. Však právě proto jsme již půl roku pátrali, co je s dcerkou jinak a jak si k ní najít cestu, jak propojit naše dva světy. Autismus? To slovo námi projelo jako svist padající gilotiny.

Dostali jsme kontakty, na koho se obrátit dál, a opět jsme čekali (objednací lhůta byla víc jak 1/4 roku). Nezaháleli jsme však se založenýma rukama, naopak jsme dali svým prstům rozběhnout se po klávesnici a znovu jsme hledali, tentokrát již cíleněji. A nalezli jsme blog Pro Šíšu a s ním také kouzlo obrazové komunikační metody.

Obrazová komunikační metoda pomáhá dětem s autismem či vývojovou dysfázií pochopit okolní svět a dorozumět se se svými blízkými. Pracuje s fotografiemi či piktogramy.

V našem případě pomohly v první řadě fotografie – míst, kam pojedeme či půjdeme (dětské hřiště, obchod…), a osob, se kterými se setkáme (babičky a dědečkové, tetičky a strýčkové…). Díky fotografiím se nám zjednodušilo každodenní fungování, ubylo vztekání při vypravování se na hřiště či do obchodu (najednou chápala, kam se chystáme, že to již zná a nemusí se bát neznámého) i panika před jakoukoliv návštěvou (z ukázané fotografie věděla předem, koho potká).

Pak přišly na řadu písničky “přeložené” do obrázků (piktogramů): z blogu Pro Šíšu jsme si vytiskli písničku “Já mám koně”, ukázali jsme ji dcerce, předzpívali jednou, dvakrát – a stal se zázrak: naše dcerka, která do té chvíle neměla o jakékoliv říkačky, ukazovačky či písničky zájem, začala najednou sama ukazovat na obrázky a zpívat! V obrazové komunikační metodě jsme objevili most, který propojil náš svět se světem naší dcerky. Díky obrázkům najednou dokázala pochopit, co jí říkáme – a začala nám doslova rozkvétat před očima.

Dnes máme za sebou již tři roky cesty s poznávací značkou kombinovaná vývojová dysfázie. Nevede přímo, spíš výmoly, přes “hory, doly, černý les” a nikdy úplně nekončí. Nemáme mapu ani vyasfaltovanou dálnici. Vyšlapáváme své vlastní stezky s pohledem upřeným k Polárce, kterou je pro nás vize šťastné dcerky žijící naplno svůj život.

“Všechno je možné tomu, kdo věří.” Marek 9,23b