V příspěvku Odrazit se obrazem jsem popsala obrázkovou metodu, dnes se Vám pokusím poodhalit kouzlo skrývající se za zkratkou TPR:

Metodu výuky základů cizího jazyka, dnes celosvětově známou jako TPR (=Total Physical Response), vyvinul v 60. letech 20. století James Asher, profesor psychologie na Univerzitě San José. Její podstatu – spojení jazyka a pohybu – objevil při pozorování a zkoumání malých dětí učících se svůj první, mateřský jazyk.

Děti se svá první slovíčka nebiflují zpaměti, učí se je fyzickou nápodobou, například: Maminka řekne “zamávej babičce” a sama zvedne ruku a mává – dítě se ji snaží napodobit a cukne párkrát ručkou. Ujištěním, že maminku pochopilo, mu bude maminčin nadšený výraz a oslavné zatleskání.  S každým dalším pokusem bude jeho mávání více podobnější mávání maminčinu, později i samo okomentuje své počínání slovy “já mávám” a maminka mu odpoví “ano, ty máváš”. Tak je to přirozené.

Co ale když je přirozený běh vývoje jazyka někde narušen?

Naše dcerka nemávala, nenapodobovala, ukazovačky typu “jak jsi veliká” ignorovala, vyvíjela si svůj jazyk. Říkali jsme si, že přeci není opička, aby se na povel předváděla, a fascinovaně jsme sledovali, jak objevuje nové a nové hlásky a skládá z nich svá slova, kterým rozuměla jen a jen ona. Všem připadala roztomilá a zábavná, nikdo neřekl, že je něco v nepořádku. Dnes, kdy mohu pozorovat i vývoj druhorozené dcerky, již vím, že děti se tím “opičením” učí a že je to tak správně a dobře.

TPR je metoda vymyšlená pro výuku cizího jazyka. My jsme ji aplikovali na výuku jazyka, který by měl naší holčičce být mateřským. Vědomě jsme začali zkoumat způsob, jakým se učí malé děti svůj mateřský jazyk, a zakomponovávat jej do her pro dcerku. K pohybu jsme přidali emoce – a ono to zafungovalo.

Jak vypadá TPR v praxi?

Na druhém setkání s logopedkou byla paní odbornice na jazyk zděšena, že dcerka nerozlišuje malý a velký. Dostali jsme za úkol trénovat tuto předmatematickou schopnost pomocí obrázků. Porovnávání velkého a malého domečku na papíře dcerku nikterak nezaujalo a nezdálo se, že by pochopila, co je obsahem těchto slov. Pak jsme zapojili pohyb, emoce a (možná až přehnanou) intonaci hlasu: “Jaký je tatínek? Je vééélký?” (Hlas jsme zesílili, tělo napjali, ruce natáhli nahoru a vyskočili, projevovali jsme nadšení z velikosti.) “Ano, je velký!” a pokračovali jsme “Jaká jsi Ty? Jsi vééélká holčička – jako maminka – nebo jsi malááá holčička?” (Slovo “vééélká” jsme opět doplnili stejnými pohyby a intonací, jako u předešlé otázky. Slovo “malááá” jsme naopak doprovodili ztišením hlasu, zkrčením těla na co nejmenší a tichým, širokým úsměvem.) “Ano, jsi malááá holčička!” A dcerka pochopila.

„Skoro ani nemohu myslet, když zůstávám na místě, moje tělo musí být v pohybu, má-li se do něho dostat můj duch.“ Jean Jacques Rousseau